Jak se žije v USA - rozhovor s Charlesem Tvrzníkem

Charles Tvrzník je častým návštěvníkem naší farnosti, pravidelně připravuje do farního zpravodaje rubriku „Myšlenky“. Již dvakrát uspořádal v Klubu přednášku s diskusí o životě a o církvi v USA.

Před odchodem do USA jsi se jmenoval Karel? Proč jsi nyní Charles?

V USA se lidé při hovoru stále vzájemně oslovují jménem. Rozhovor se tím stává přátelštější. Při představení se zeptají, jak se jmenuješ a jak bys chtěl být oslovován. Považují hezké oslovení za jakési pohlazení nebo za malý dárek. Jméno Karel vyslovovali německy (Karl), jinak to neuměli, a zároveň viděli, že toto oslovení mě nikdy nepohladilo. Při získání amerického občanství jsem změnil jméno Karel na Charles a všem se tak ulevilo. Karel Boromejský a Charles Borromeo jsou jenom dvě podoby stejného jména.

Kdy jsi odešel z Československa a jak dlouho jsi žil v emigraci?

Odešel jsem v roce 1983. Nejprve jsem byl několik měsíců v Rakousku v uprchlickém táboře v Treiskirchen, kde v té době působil také Ivan Medek. Do Čech jsem se vrátil v roce 2000. Během let emigrace jsem přišel o české státní občanství a nyní se stále snažím o jeho opětovné získání.

Proč jsi se rozhodl právě pro USA?

Tehdy bylo možné odejít pouze do USA, Kanady nebo na Nový Zéland. Při vyřizování žádosti o vycestování do USA mi pomohla charitativní organizace. Podmínkou přijetí do USA bylo najít „sponzora“, který se o člověka postará v prvních dnech po příjezdu do USA. Ve Vídni jsem spolupracoval s P. Josefem Novotným z Karlskirche, dělal jsem spojku mezi ním a uprchlickým táborem. P. Novotný mi zprostředkoval kontakt na českou komunitu v Chicagu. Tamější P. Vít mi byl ochoten dělat sponzora. V Chicagu existuje krajanské kulturní středisko Velehrad, dnes bohužel trochu zanedbané. Na první pokus jsem úspěšně absolvoval přísný přijímací rozhovor vedený v angličtině na ambasádě USA ve Vídni.

Jaké byly začátky v USA?

Když člověk přijde jako uprchlík, má nárok jeden rok na vzdělávání zdarma. Existují uprchlické školy, kde je možné si vybrat, co chci dělat. Vybral jsem si práci úředníka. Učili mně nejen úřednické práci, ale hlavně žít tak, jak jsou Američané zvyklí. Tak, aby se člověk v práci nelišil. Lidé v práci mají být soustředěni jenom na maximální výkon, veškeré neobvyklé chování při práci zdržuje, a proto je nežádoucí. Tak jsem se mimo jiné naučil na co se nesmíš druhého člověka ptát (na věk, na výši platu, na politickou příslušnost, na náboženství, na nemoci a podobně).

Jak jsi se po příchodu živil?

P. Vít vydával v USA české křesťanské noviny - měsíčník „Hlas národa“ - a moje první práce byla pomoc při vydávání. Ve farnosti ale nebyly peníze na výplatu, pracoval jsem jako dobrovolník; našel jsem si proto místo v restauraci, kde jsem dělal „holku pro všechno“. V restauraci všichni pracovali velice tvrdě, moje pracovní doba byla 7 dní v týdnu a 6 hodin denně. Po šesti hodinách jsem byl tak unavený, že jsem už nemohl dělat nic jiného. Ani jeden den odpočinku. Pracoval jsem načerno (bez přihlášení, bez pojištění a bez daní), výhodou byl dostatek dobrého jídla. Po nějaké době mě začala práce v restauraci vyčerpávat. Zkoušel jsem v české komunitě najít pomoc při hledání jiné práce, ale nikdo nebyl schopen mi pomoci.

V té době jsem již měl jistý přehled o životě v USA a rozhodl jsem se přesídlit do Los Angeles, kde také žije velká české komunita. V Los Angeles působil velice vzácný člověk P. Popelka, který měl na starosti také českou farnost v San Franciscu, a ten mi sehnal manuální práci. Pracoval jsem pro majitele nemovitostí jako údržbář domů.

Jak jsi se v neznámém prostředí seznamoval s lidmi?

Na začátku pobytu, když jsem dělal v podstatě nádenickou práci, mne nejvíce překvapovalo, že existují lidé, kterým na mně záleželo. Trochu jsem postrádal podporu od české komunity. Paradoxně jsem cítil největší podporu od Mexičanů. Jednou jsem zašel do mexického kostela, rychle jsme se seznámili, Mexičané mne pozvali domů, byli velmi vstřícní, viděl jsem, že mají úžasnou důvěru v člověka. Později jsem se dostal také mezi Filipínce, a bylo to podobné. Bez zábran, bez rasových předsudků se mě ujali, bylo to něco jako moje široká rodina. Bez podobné podpory by se člověk v cizím prostředí zbláznil.

Jak se žije s malým výdělkem?

Velké sociální rozdíly jsou vidět už na první pohled. Člověk může nakupovat podle své kapsy. Když je kapsa slabší, najde se vždy plno míst, kde je možné koupit levné zboží. Existují různé secondhandy, burzy („garage sales“). I s velice malým penízem je možné žít i ve velkém městě. Bohužel je řada rodin (například Mexičanů), které podobným způsobem nakupují stále nebo jsou odkázány na jídlo a ošacení, které v kostele dostanou zadarmo, ale hlady ani zimou nezemřou. Dvě třetiny příjmu spolknou výdaje za byt, nájmy jsou velice vysoké. Veřejná doprava je velice drahá i ve městě. Auto je možné dostat zadarmo, ale musí se platit pojištění, benzín, bez auta se prakticky žít nedá. Za svého pobytu jsem dostal darem postupně tři starší auta. Sociálně slabší lidé většinou žijí často bez nemocenského pojištění. V případě nemoci jdou do nemocnic, kde se učí medikové; na léky si musí připlácet. Zuby - kromě vytržení při bolestech - nikdo zadarmo neošetří.

Často jsi měnil zaměstnání, dělal jsi všechno možné. Je to velký problém sehnat práci?

Někteří podnikatelé se snaží obcházet zákony nebo je alespoň využívat ve svůj prospěch: uzavírají smlouvu nikoliv na celý pracovní úvazek, takže zaměstnanec pak nemá nárok na zaměstnanecké výhody – dovolenou, právo stonat, pojištění, důchod, právo na zvyšování platu, placené svátky. Řadu let jsem pracoval jenom 39 hodin týdně. V pátek jsem šel o hodinu dříve domů. Většina lidí v obchodech takto pracuje. Pro zaměstnavatele je to výhodné. Člověk takovou práci musí vzít, protože „na ulici peníze nenajdeš“. Z 18 let práce jsem pracoval jenom 7 let s plnými zaměstnaneckými výhodami.

Tento systém má také svoje výhody – lidé se opravdu snaží pracovat. Nejhorší pracovní posudek je, že člověk je bez práce – když máš zájem o práci a nemůžeš práci sehnat, vždycky můžeš pracovat jako dobrovolník zadarmo. Získáš tak posudek, a proto lidé berou jakoukoli práci. Je třeba prokázat chuť k práci. Tady v Čechách si lidé ještě pořádně práce neváží, stále si vybírají a vlastně je nic nenutí pracovat.

Je snadné začít pracovat najednou v úplně jiném oboru?

Chtěl jsem začít dělat lepší práci – například číšníka. Zpočátku jsem dělal jenom pomocnou práci. Nemohl jsem sehnat práci číšníka. Tak jsem se rozhodl, že vezmu práci, kterou nikdo nechce – číšníka v noci nebo o sobotách a nedělích - a za půl roku jsem si tak získal kvalifikaci. Plat číšníků je velmi nízký, předpokládá se, že dostávají spropitné. Pak jsem dělal číšníka v lepších restauracích, kde bylo spropitné velmi dobré.

Pracovní schůze bývají přátelské a neformální, ale platí železná disciplína – vedoucí je autorita, kterou si nikdo neodváží zlehčit. Jednou napomenou, podruhé už propouští. Je možné se odvolat k odborům, které někde fungují. Nejsou všude a pokud chceš mít u odborů zastání, je nutné být členem. Být členem znamená hodně platit (30-50 dolarů měsíčně). Pracovní disciplína je především podmíněna ekonomickým tlakem – nedostatkem práce. Každý ví, že kromě zdraví je největší štěstí mít práci.

Jak jsi se v emigraci zapojil do života církve?

V uprchlickém táboře v Rakousku jsem pomáhal P. Josefu Novotnému, který pravidelně sloužil nedělní mši a po ní následovalo přátelské posezení včetně orchestru a písniček. Vyvrcholením jeho činnosti byla štědrovečerní večeře (agapé) přibližně pro 100 lidí. P. Novotný vše hradil, na přípravě se podílely desítky dobrovolníků a sponzorů. Atmosféra večeře byla zcela nezapomenutelná. Další akcí byl podzimní autobusový zájezd napříč Rakouskem se zastávkou v Mariazell.

Jako dobrovolník jsem také pomáhal během svého půlročního pobytu v Chicagu a později také v Los Angeles, kam jsme dojížděli jednou měsíčně na bohoslužby k P. Popelkovi – to bylo vždy národní setkání. Přicházeli i lidé, kteří do kostela nechodili.

Pro církev jsi ale také pracoval jako zaměstnanec. Kde to bylo a co jsi dělal?

Byla mi nabídnuta možnost pracovat v Christian Center v Albuquerque, ve státě Nové Mexiko, 3 000 metrů nad mořem v klínu Skalistých hor. Jedná se o rozsáhlý komplex budov, jehož vlastníkem je charismatická církev. Pracovalo zde 5 pastorů, 2 sekretářky, údržbář, uklízečka. Nastoupil jsem jako „stavební inženýr“, ale lepší název by byl „Ferda Mravenec – práce všeho druhu“. Pracoval jsem jako kostelník, zvukař, řidič mikrobusu, zavlažoval jsem a sekal velké travnaté plochy, hlídal jsem dům. Za manuální pracovníky jsem byl členem samosprávy (Board of Elders). Obrovská budova měla tvar hvězdy, sídlily tam ještě další 3 protestantské církve a katolická církevní obec s charismatickým zaměřením. Občas tam hostovali i Židé. V Centru byla mateřská škola i jesle, budovy byly využívány pro schůze, konference, divadlo a další činnosti.

Jak se snášelo několik různých církví v jedné budově?

Každé církevní společenství užívalo část budov. Prostor pro bohoslužby a modlitebna byly společné. Konala se tam ekumenická shromáždění a církevní společenství se tam střídala při vlastních bohoslužbách. Výzdoba byla přenosná, do prázdného kostela každý přinesl svoje vybavení a po bohoslužbě ho zase uklidil. Byly tam varhany, které využívali především katolíci, pro protestanty hrála většinou rytmická skupina.

Jaké bohoslužby jsi navštěvoval?

Byl jsem zaměstnancem Centra, ale v církvi jsem byl jenom hostem. Kdo se chtěl stát členem, musel se zavázat k pravidelnému příspěvku ve výši přibližně 10 % hrubého příjmu a předpokládaly se také další finanční příspěvky na jednotlivé akce, sociální sbírky, apod. Speciální americký jev je „baby shower“: když se narodilo miminko, uspořádala se párty a maminka na ní dostala darem kompletní výbavičku do jednoho roku.

Pravidelně jsem chodil na katolické bohoslužby, i když jsem se zúčastňoval také protestantských. Nejvíce jsem pracoval v sobotu, v neděli a v pondělí, to jsem se od rána do večera opravdu nezastavil. Můj pracovní úvazek nebyl přesto nikdy úplný, aby mi zaměstnavatel nemusel poskytovat všechny zaměstnanecké výhody (měl jsem placené zdravotní pojištění, ale neměl jsem např. placenou dovolenou). Kromě zaměstnání v Christian Center jsem měl ještě částečné pracovní úvazky jako zdravotník v nemocnici, jako číšník nebo jako tesař – když v centru nebyly peníze, musel jsem si vydělávat i jinak. Finanční záležitosti byly značně utajované, odměňování se zveřejňovalo vždy jako celková suma, ale nikdy nebylo řečeno, jaký kdo má plat.

Jaké jsou rozdíly mezi protestanty a katolíky v USA?

Protestanté mají obvykle menší budovy – něco jako rodinný kostel. Optimální počet v církevní obci je okolo 30 rodin, které se dobře znají, přátelí se a v podstatě vytvoří novou velkou rodinu vyššího řádu. Pastor, včetně jeho rodiny, je vždy u všech akcí. V neděli se koná pravidelně bohoslužba pro děti. Na začátku se shromáždí všichni společně, ale po chvíli děti odejdou a mají vlastní bohoslužbu. Dalším znakem protestantských obcí je týdenní zpravodaj, kde jsou uváděny všechny církevní, ale i rodinné události, jako jsou promoce, operace, narození dětí ap. Vzájemná informovanost společenství stmeluje. Ve zpravodaji jsou také uváděny narozeniny členů společenství, ale bez uvedení roku. Když někdo nemůže přijít do kostela, zajistí si alespoň zpravodaj.

Protestanté nepoužívají bohoslužebné oblečení, pastor je ve svátečním civilním oblečení a osobně vítá příchozí a dává jim příklad, jak se mají oblékat. Katolíci mají velké vyzdobené budovy, barevná okna, používají bohoslužebná roucha, mají více bohoslužeb, v kostelech je větší anonymita. Po každé nedělní bohoslužbě je neformální setkání v jídelně s občerstvením, ale většinou spolu mluví jen ti, kteří se znají. Lidé přicházejí v ležérním oblečení.

Bohoslužba je velice důstojná, v jejím průběhu není slyšet tolik vtipů jako u protestantů, ale často je při ní velký hluk, protože chybí bohoslužba pro děti, je méně společenských a rodinných akcí. Od členů církve většinou nejsou požadovány desátky, vyžadují se jenom příspěvky do sbírky. V katolickém kostele sbor není vidět, je u varhan, protestantský sbor má slavnostní stejnokroje a stojí vpředu na pódiu.

Vztahy mezi protestanty a katolíky jsou dobré?

Vztahy jsou tolerantní, ukázněné a pozitivní. Navzájem se nekritizují, neobviňují se, znají rozdíly ve věrouce. Problematická témata se neprobírají. Každá skupina si myslí, že mají tu „lepší víru“, druhou stranu berou jako „lehce pomýlené“, kterým je potřeba pomáhat laskavým přístupem, modlit se za ně a milovat je, spíše než je nenávidět. Pravidelné ekumenické bohoslužby slova jsou stále oblíbenější a častější, navštěvuje je stále více lidí. Konají se minimálně jednou měsíčně. Často se tam seznámí dva „jinověrci“, nikdo nad tím příliš nejásá, ale nikdo tomu nebrání. Pravidlem je, že děvče přestupuje do církve svého snoubence, zatímco do staré církve chodí „na návštěvy“. V Americe jsem slyšel pěkné vyjádření rozdílu: „Protestanté v Bibli něco vynechávají, zatímco katolíci si k Bibli něco přidávají.“

Jsou nějaké rozdíly mezi církví v USA a u nás?

V Americe je naprosto hmatatelná snaha pomáhat potřebným, dokonce potřebné vyhledávají. Jednou ročně sponzorují jednoho uprchlíka - zajistí mu ubytování, práci, pozvou do kostela, někdy mu i najdou manžela. Alespoň jednou za rok se farnost také ujme matky s dítětem.

Pro sociálně slabší se pořádá „pytlová akce“. Rodina dostane např. pytel šatů na dítě, za půl roku nebo za rok pytel vrátí a dostane další. Nepřehlédnutelná je také společenská angažovanost – v neděli odpoledne chodí lidé na návštěvy do věznic, nemocnic, ke starým nebo opuštěným lidem. U některých kostelů je veliká bedna, kam lidé v neděli odkládají nepotřebné věci, v pondělí se tam nahrnou lidé a věci si rozeberou.

Během neděle lidé nabídnou svoje profese ostatním: například právník poradí, je možné sehnat kontakt na hlídání dětí.

Vyvíjí církve v USA nějakou misijní nebo evangelizační činnost?

Misijní činnost berou velmi vážně. Ne každý může být misionářem, ale každý může na misionáře přispívat. Je to velmi populární.

Misionáře si vybere církevní společenství ze svého středu, lidé se na misijní poslání připravují (studiem, návštěvou seminářů, apod.). Vyberou se 2 až 3 rodiny, nabídne se jim určité misijní místo. Misijní rodiny odlétají minimálně na rok, ale často se pobyt prodlužuje. Jednou za dva měsíce napíší zprávu o své činnosti, která se čte po bohoslužbě v kostele. Misiím je věnována jedna nástěnka (fotografie, mapy), Jednou za rok mají misionáři nárok na 2 týdny placené dovolené doma.

Jendou za dva roky kostel organizuje misijní výpravu. Sám jsem se jedné zúčastnil. Na misijní výpravu jede 8 - 10 členů. Každý musí uvést, co je schopen vykonávat, aby se pokryly potřeby výpravy. Byl jsem zpěvák, tanečník a řidič mikrobusu. Byli jsme v Mexiku a navštěvovali jsme slumy. Nejdříve je třeba hladové nakrmit, a teprve pak se dá s nimi promluvit. Když dostanou najíst, přijdou i do kostela, cesta vede přes žaludek. Při misiích se také hraje, tancuje se, písně jsou přeloženy do španělštiny. Mexičané dovedou krásně zpívat.

Po návratu kronikář vypracuje zprávu, připraví se nástěnka, vše se zapíše do kroniky. Misijní výprava se také musí řádně vyúčtovat, protože peníze mohou svádět k „jinému“ využití.

Co v USA příjemně překvapilo?

Oslovení bratře nebo sestro v Kristu není formální. Oslovení je bráno vážně, opravdu máš pocit, že se druhý člověk o tebe zajímá. Lidé jsou schopni tě vyslechnout, věnovat ti čas, modlit se za tebe. Američané jsou velice pohostinní, seznámí se někým a hned ho pozvou na oběd.

Mají citlivé ucho pro pocity druhých lidí. Novopečený zeť i snacha mají problémy říkat rodičům partnera „maminko“, „tatínku“. Říkají si tedy křestními jmény (něco jako u nás tykání). A po narození dítěte pokračují v této praxi. To má velikou výhodu do budoucna, lidem se nezačne hned říkat babičko a dědečku, zůstane se u křestního jména, postupně se přidá i vlastní syn nebo dcera. U nás se celý život staršího člověka začne posuzovat „očima dítěte“. Farářům se říká většinou také křestními jmény (nikoliv „otče“), ale pokud se mluví o faráři, říká se vždy „pastor Jerry“.

Poznal jsi tam něco, co by bylo vhodné přenést i k nám?

Jedním ze způsobů jak usnadnit sbližování lidí je společné jídlo. Společné jídlo je možné organizovat ve farním sále formou „potluck“ – „štěstí v hrnci“. Ke společnému jídlu každý přinese to, co umí udělat. Na přípravě si dá záležet a přinese jídlo pro pět lidí, protože vždy přijde někdo, kdo nic nepřinese. Lidé přinášejí studená, ale i teplá jídla (v termohrncích). „Potluck“ se koná jednou za 14 dní. Dopředu se losuje a účastníci se rozdělí na skupiny - někdo přinese hlavní jídlo, zeleninový salát, moučník, nápoje. Pije se většinou víno, pivo se nepovažuje za nápoj vhodný ke konzumaci v prostorách kostela. Používají se plastové talíře, příbory, ubrus pro jedno použití. Společné jídlo je velmi oblíbené. Pořádá se nejen v církvi, ale někde i na pracovištích.

Co se ti v USA nelíbilo, po čem se ti stýskalo?

Velké sociální rozdíly se projevují i v kostele. Někde jsou vidět i ve využívání kostela, zahrady, farního zpravodaje - jsou tam zprávy především o vlivných lidech, o faráři, ale když jsem tam chtěl dát inzerát, že hledám práci, tak uveřejněn nebyl.

Při bohoslužbě je obvyklá přílišná familiárnost: slovní hříčky, vtipy, hlasitý smích. Nejen u protestantů, ale i v katolických kostelech. Faráři si tak trochu zajišťují popularitu, snaží se čelit své vtipnější konkurenci, a také je tam zaběhaná praxe, že se lidé v kostele chtějí i trochu pobavit. Do jisté míry to je příjemné, ale všeho moc škodí. Chybí posvátnost úkonu. V kostelech se u nás lidé chovají uctivě, tam jsou při bohoslužbě trochu více uvolnění a kostel se někdy po bohoslužbě chápe jako společenská místnost. Zde je velké množství duchovní literatury, v USA lidé běžně tolik nečtou.

Osobně mi chybělo panoráma pražských kostelních věží a vyzvánění zvonů jako pozvání na bohoslužbu i kněžská roucha a ornáty.

Leden 2005

Rozhovor připravil František Jirsa