Letem světem životem bratra Michala

Bratře Michale, jsi vychován v katolické rodině?

Narodil jsem se v roce 1935 v Přibyslavi. Prarodiče byli věřící, rodiče byli věřící, na Vysočině většinou byli všichni věřící, zvláště za války chodili do kostela úplně všichni. v adventu jsme chodili na roráty, po prvním svatém přijímání jsem začal ministrovat. Měli jsme celou řadu kvalitních kněží a ti nás nenechali jen tak zahálet. v době protektorátu byli vystěhováni salesiáni z Fryštáku a pan farář Halík jim nabídl bývalou prázdninovou kolonii ve Dvorku, asi tři kilometry od Přibyslavi. Díky tomu se objevila řada dalších dobrých kněží. Pan farář je využíval, pokud se dali, protože tam měli studentát, ale přeci jenom při bohoslužbách pomáhali. Měli jsme v nich úžasné vzory - kněze sportovce. Když se zabydleli, získávali nás také divadlem, které hrávali skoro každou neděli a vystačili si s mužskými rolemi.

Ženské role hráli v převlečení?

Nehráli je vůbec - mluvili třeba o mamince, uváděli, co říkala, ale maminka na scéně nikdy nebyla. Dokázali to zahrát tak, že si stačili. Tehdy ještě chodili salesiáni v klerikách, hráli v nich i fotbal, běhali v lese mezi pařízky, všechno zvládali.

Byli v Přibyslavi také křesťané jiného vyznání?

Jinověrců u nás bylo maličko, scházeli se v jedné hospodě nebo na radnici v zasedací síni. Naprostá většina byli katolíci. Před P. Halíkem bylo v Přibyslavi několik výborných kněží, hlavně P. Mareš, který tam působil mnoho let a navštěvoval všechny i nekatolické spolky, prostě řečeno "žil s městečkem" a svojí přítomností olámal všechny protináboženské hroty. P. Halík měl veliký úspěch, ale říkal: „To není moje zásluha, za to může P. Mareš."

Jak jsi prožil válku?

Za války to bylo značně složité. P. Halík zásoboval salesiány, kteří měli nárok jen na minimální potravinové lístky. Po vesnicích pro ně sháněl potraviny a jejich protislužbou zase byla všelijaká kázání, při slavnostech se samozřejmě zúčastňovali i hudbou a zpěvem na kůru. První veliká sláva po válce byla primice P. Stanislava Dvořáka. u kostela bylo veliké podium, kde byla celoodpolední akademie.

P. Halík měl nějaké problémy s Němci?

Byl dokonce zapojen i do nějakého partyzánského odboje, myslím, že skrze patronátního komisaře inženýra Bezpalce. Patronátní komisař hospodařil na bývalých majetcích šlechty s povinností starat se o všechny kostely na daném území.

Nové problémy nastaly po válce, když farář vytáhl z transportu německého děkana P. Krpálka. To mu vyčítali, ale vůbec mu nevyčítali, když z vybombardovaných domů vzal všechny obyvatele na faru i s jejich dílnami. Ale když vzal na faru německého kněze, nastala veliká šarvátka mezi katolickým Štítem, který vycházel v Hradci Králové, a komunistickými novinami. P. Krpálek zastupoval našeho faráře, zatímco P. Halík dojížděl do farností, odkud byli odsunuti němečtí kněží. Jezdil do farností na kole, pak měl motokolo, v zimě na lyžích. P. Krpálek stejně jako všichni ostatní kněží uměl německy i česky.

Po válce se obnovila spolková činnost, zase ožil Katolický dům, kde byli společně: skauti, Orlovna, Sdružení katolické mládeže, hrála se pravidelně divadelní představení, všechna katolická mimokostelní činnost se odehrávala také tam.

Salesiáni po válce odešli?

Ano, téměř všichni. Nakrátko zůstali jenom dva kněží. s mladými chlapci se vraceli ještě o prázdninách.

Co jsi dělal po základní škole?

Nastoupil jsem do pokračovací školy pro řemeslníky a začal jsem se učit truhlářem. Po půl roce se ale objevil zánět pohrudnice a vzápětí na to tuberkulóza. Na dlouhou dobu jsem zmizel v sanatoriích a nemocnicích. Po částečném stabilizování jsem byl v invalidním důchodu. v té době jsem se začal více zajímat o kreslení. Nesměl jsem pracovat v prašném prostředí, a tak s truhlařinou byl konec. Zaměstnání jsem získal ve Žďáru nad Sázavou v TOKOZu, továrně na kovové zboží. Pracoval jsem v provozovně na výrobu rybářského náčiní – vrhače, pruty a podobné věci. Byla to krásná práce, obsluhoval jsem automatické soustruhy a během krátké doby jsem se zapracoval jako seřizovač. Když jsem pak prvně viděl na strojírenské výstavě v Brně automaty, obrovské kolosy, nebyl jsem nadšený, protože jsem znal dokonalejší stroje.

Jak se po válce začal prosazovat komunismus?

Brzy po válce už do kostela nechodili všichni, ale přesto ještě dlouho v padesátých letech se lidé do kostela nevešli, i když v neděli byly tři mše. Při hlavní mši stávala ještě stovka lidí před kostelem. Tehdy funkcí kostelníka bylo "lisovat" lidi v kostele, aby se jich tam vešlo co nejvíce.

Když v roce 1951 zavřeli faráře Halíka, nastoupil na krátkou dobu novokněz, jeden z kněží vysvěcených v padesátých letech ještě před dokončením studia. Po dvou nebo třech měsících ho povolali na vojnu a pak jsme nějaký čas byli úplně bez kněží.

P. Halíka zavřeli pod nějakou vymyšlenou záminkou?

Tehdy zavírali všechny kněze, kteří byli aktivní, např. za čtení pastýřských listů biskupů, a postupně je "přeškolovali". P. Halík se pak dostal do Klášterce na Orlicí, kde ještě působil půl století jako skvělý farář.

Bez kněze jsme už tehdy dělali bohoslužby slova, varhaník hrál, modlili jsme se růženec a kostelník přečetl perikopy. Pak se podařilo, že k nám nastoupil místní rodák, profesor ThDr. Jan Filip, katolický spisovatel a básník. Ve třinácti letech už napsal esperanstko-český slovník, vychoval celou škálu "básníků" v Kutné Hoře. Měl skvělá kázání a udržel vysokou horlivost věřících. Probouzel velikou úctu k Božskému Srdci a Srdci Panny Marie. v mariánském roce 1954 dal opravit a pozlatit sochu Panny Marie na portále kostela a umístit světlomet, aby socha byla večer lépe vidět. Farnost stále příliš vynikala nad své okolí.

Jak ses rozhodoval pro řeholní život?

Po nemoci jsem byl invalidní důchodce. Místní kostelník už z nízkého platu nemohl uživit rodinu, a tak jsem ho nějaký rok zastupoval. v té době došlo k setkání s kluky – kreslíři (viz rozhovor v lednové Sněžence). Také jsem začal snít o řeholním životě, ale ne o kněžství. Kvůli nemoci jsem neměl maturitu, zatímco moje o deset let mladší sestra měla už maturity dvě. Zvažoval jsem, že s tím budu muset něco dělat, jestli bude Pán chtít, abych šel touto cestou. Uvažoval jsem, zda bych neměl vyjet někam za hranice a vstoupit do kláštera, ale k tomu nakonec nedošlo. Důvodem byly mimo jiné i mé chabé jazykové znalosti.

Měl jsi nějaké řeholníky jako vzory?

Vzor jsem měl hlavně v salesiánech. Farář Halík zval na nedělní rekolekce také jezuity a na duchovní obnovy kapucíny. Postupně jsem uvažoval, zda bych byl schopen se s některými srovnat. Na salesiány jsem byl malý sportovec. Četl jsem knihy od sv. Benedikta, ale nebyl jsem zpěvák. Na jezuity jsem nebyl nadaný, abych mohl studovat. s dominikány jsem se setkal jenom krátce, ale to bylo stejné jako s jezuity. Nakonec zbývali jenom kapucíni. s nimi jsem se sice tolik nesžil, ale myslel jsem si, že u františkánů by mě možná vzali.

Jak ses dostal do vězení?

V roce 1963 za P. Krále se "strana a vláda" rozhodla, že přibyslavskou farnost musí nějakým způsobem zlikvidovat. Jednou byl P. Král pozván k církevnímu tajemníkovi a přišel velice zdrcený, nebyla sním řeč. v zápětí nato mě pozvali na vojenskou správu. Když jsem tam přišel, nevěděli, proč jsem pozván, a když jsem odtamtud vycházel, přistoupili pánové a říkali: „Máme tady auto, pojedete s námi do Hradce“. a odtud jsem se už domů nevrátil. Bylo to na Popeleční středu v roce 1963 a na Boží Tělo byl v Hradci Králové soud. Všechno bylo předem připravené. Postupně posbírali ještě další křesťany a z faráře udělali iniciátora a šéfa protistátního spiknutí na podvracení republiky.

Jak dlouho jsi byl ve vězení?

Ve vězení jsem byl krátce, jen jeden rok. Farář byl zavřený na 4 roky. z farnosti nás bylo asi sedm nebo osm, dva kněží. Druhým byl páter Stanislav Dvořák, který nám léta tajně vypomáhal, protože pracoval v nedaleké obci. Nesměl sloužit jako kněz, ale vždycky ráno přijel a sloužil tajně v 7 hodin mši. Kostel se při tom nezamykal, a tak časem při jeho mši bylo vždy plno lidí. Po mši zasedl do zpovědnice a vyšel odtud až v poledne. To byla obrovská pomoc ve farnosti, kde se dříve zpovídalo stále a teď zpovědník nebyl. Páter Stanislav to zachraňoval.

Po uvěznění se život ve farnosti trochu utlumil, někteří lidé dostali strach, ale stále to byla živější farnost než mnohé v okolí.

Co jsi dělal po návratu z vězení?

Nastoupil jsem na práci v lese u švagra, ale pak mě jedna pražská terciářka pozvala do Prahy, abych začal něco studovat. Díky panu biskupovi Matouškovi jsem získal podnájem u jedné babičky v Opatovické ulici. Bytná spala v malé kuchyni a ve druhé světnici jsme bydleli vždy dva kluci. Přes kuchyňku jsme chodili na pavlač na záchod. Krátký čas jsem tam bydlel i s naším paterem Janem od Kříže. Ke studiu jsem si vybral stavařinu, protože jsem si nerozumně říkal "maturita jako maturita". Udělal jsem přijímací zkoušky na stavební průmyslovku ve Zborovské ulici a potřeboval jsem najít zaměstnání, abych při něm mohl studovat.

Nakonec jsem nastoupil jako pomocný dělník v televizi ve Vladislavově ulici, po vězení jiná šance nebyla. Ve Vladislavově ulici bydlela u své sestry profesorka Kopecká a to pro mne byla velká výhoda. Měl jsem nejenom zaměstnání a školu, ale ještě jsem chtěl stihnout různé akce, které se konaly pozdě večer. Přes oběd byla hodinová pauza, rychle jsem vběhl do "Našeho vojska" na oběd, pak jsem v bytě paní profesorky 20 minut spal, zase jsem se vrátil do zaměstnání, odtud do školy a večer ještě na přednášku nebo na setkání. Díky polednímu spaní jsem to přežil.

V televizi jsem byl sice placen jako pomocný dělník, ale můj šéf, bývalý důstojník, věděl, jak je možné vydělávat peníze a nic nedělat. Pověřoval mě různými zástupnými funkcemi, dělal jsem všechno možné, například jsem celé oddělení vybavoval nábytkem. Ještě po odchodu z televize mně zastavovaly na ulici sekretářky, že potřebují něco do kanceláře.

Po ukončení školy jsi pracoval ve stavebnictví?

Ještě před dokončením školy sháněl sákristána P. Kuneš od sv. Ignáce. Skončil jsem v televizi a nastoupil jako kostelník. Kaplanem byl P. Václav Veselý. My tři, rektor kostela, kaplan a kostelník jsme měli dohromady menší plat než jeden chlapec, který chodil ministrovat.

Jak jsi vstoupil do františkánského řádu?

V šedesátých letech jsem byl v kontaktu s františkánem P. Aloisem Mocem, byl mým zpovědníkem. Pak jsem čekal, až se vrátí provinciál Metoděj Řezníček z kriminálu, abych ho požádal o vstup do řádu. Když jsem se sním poprvé setkal, řekl mi: "Mám jednoho, ten už je v semináři, budeš další, půjdeš také do semináře." s panem doktorem Zeleným jsem se začal rychle učit latinu, přihlásil jsem se na fakultu, byl jsem přijat a začal studovat.

Nevadilo, žes byl ve vězení?

Hlásil jsem se v roce 1969, v té době bylo jednodušší se do semináře dostat. Ale před ukončením studia si mě zavolal tajemník a říkal: "Víte, my jsme zjistili, že vy jste byl zavřený, vy byste vlastně vůbec neměl být vysvěcený. Ale vy jste do životopisu o vězení napsal a my jsme to nějak přehlídli." Tehdy jsme neměli být vysvěceni tři - náš františkán bratr Berard, František Lízna a já. Generální vikář tehdy použil nějaký fígl, kterým je přesvědčil, že když už nás nechali vysvětit na jáhny, udělali první chybu a teď už to je jedno, jestli budeme jenom jáhni nebo kněží. Nakonec jsme vysvěceni byli, ale primici nám už nedovolili.

Jaké to bylo v semináři?

Situace byla zajímavá, protože jsme si nejdříve museli zařídit bydlení. Začali jsme opravovat jeden kanovnický dům, který byl spíše v troskách. Suché záchody jsme měli tehdy ještě na dvoře. Během doby našeho pobytu se bydlení postupně vylepšovalo, o prázdninách jsme z toho začali dělat obyvatelný dům.

Stýkal ses s jinými františkány i během studia?

Na starosti nás měl páter Bernard, který byl kaplanem na Mělníce. Za ním jsme jezdili nebo on jezdil za námi. v době, kdy nemohl, jsme navštěvovali kapucína pátera Ondřeje Frgala, který bydlel přímo v Litoměřicích. Byl už nemocný, na vozíku, ale ještě mu to dobře myslelo. Zájemců o františkánství nás bylo asi sedm, ne všichni vydrželi. Dokonce jsme občas jezdívali za Bernardem v rámci nedělních vycházek na jeho bohoslužby, a tak jsme se navzájem povzbuzovali.

Pamatuješ si nějaké profesory, kteří tě významně ovlivnili během studia?

ThDr. Josef Kubalík, ThDr. František Kotalík, historik ThDr. Jaroslav Kadlec. Ještě jsme zažili kousek obnovy, kdy se směli vrátit ThDr. Josef Zvěřina a ThDr. Otto Mádr, ale dlouho nevydrželi. Já jsem měl smůlu – v lovosickém prostředí jsem získal nějakou alergii, kterou jsem si možná přinesl z basy, a pravidelně jsem jednou týdně jezdil do Prahy na alergologické celodenní vyšetření. a právě v ten den přednášel P. Zvěřina, takže na jeho přednáškách jsem skoro nebyl. Při zkouškách mě zvolili za přísedícího, a tak jsem byl zkoušený první. Musel jsem P. Zvěřinovi přiznat, že jsem na jeho přednášky nechodil a že ani u žádného z kolegů jsem se nedopátral o co šlo. Zvěřina mi to u zkoušky vysvětlil a pak už to proběhlo hladce, protože věci, které přednášel z umění, mě velice zajímaly. Potíže jsem měl s hebrejštinou, zpočátku jsem si myslel, že budu schopen dělat více jazyků najednou, ale pak jsme měli také latinu, řečtinu i staroslověnštinu. Dneska už neznám ani hebrejskou abecedu.

V semináři jste měli i marxismus?

Samozřejmě. Jméno profesora si již nepamatuji, ale uměl vynikajícím způsobem vykládat. Jako profesor byl asi nejlepší ze všech, kdo tam tehdy byli. Po čase ho nahradil stranický pracovník, který četl přednášky z papíru. Když jsme se připravovali na zkoušku, dal nám nějaký materiál, já jsem si to četl ve studovně, kde muselo být vždy naprosté ticho, a najednou se stala strašná věc. v koutě byla kamna, náhle přes celou studovnu něco zasvištělo a za kamna zaletěla ta moje skripta. Měl jsem zkušenosti z kriminálu, všechno jsem viděl úplně obráceně, než jak jsem to četl a bylo mi to odporné. Skripta jsem zahodil a už jsem se do nich nepodíval. Zkoušku jsem pak nějak udělal.

Po vysvěcení jsi tedy neměl žádnou primici?

Tehdy jsem šel za biskupem Tomáškem, že mi v rodišti zakázali primici a on odpověděl: "Udělejte si primici v Praze." Původně jsme plánovali společnou primiční mši svatou se salesiánem P. Janem Ledvinkou, který studoval v Olomouci a kterému také primici v rodišti zakázali. Nakonec měl P. Jan primici ve Žďáru nad Sázavou. Později zemřel za záhadných okolností, byl pronásledován STB.

Já jsem se šel zeptat P. Norberta Šamárka k Panně Marii Sněžné. P. Norbert se trošku zarazil, ale šli jsme za kanovníkem P. Černockým, byl přítelem Plojhara. P. Norbert to navlékl šikovně: "Tady, pane kanovníku, je jáhen z Vladislavovy ulice (ta patřila do farnosti) a chtěl by zde mít primici." Při primici mě pan kanovník přišel přivítat, potom sesypal peníze ze sbírky do krabice a spokojeně s ní odešel.

Hned po primici jsi zahájil kněžskou službu?

Po primici jsem neměl žádné umístění. Vrátil jsem se odpočinout na několik dní do svého rodiště a pak jsme nastoupili s bratrem Berardem u P. Bernarda na Vysoké, kde opravoval kapli a v blízkém Liběchově kostel. Stali jsme se zase zedníky, lešenáři a dělníky pro všechno. Mezitím pro nás žádal generální vikář Vaněk nějaká umístění, ale vše bylo vždy zamítnuto. P. Inocenc Kubíček navrhl, abych se stal duchovním pro vznikající skupinku františkánských studentů v Brně, našel si tam zaměstnání a bydlení. s bydlením mi pomohli Brňané a zaměstnání jsem našel v nemocnici u svaté Anny, kde už před tím sloužil jeden salesián, a přes salesiány jsem se na to místo dostal. Dělal jsem lapiducha. Po několika letech tam byla zaměstnaná celá řada našich mladších bratří. Nepobyl jsem tam dlouho, i když si mně vyhlédli a nabízeli mi studium medicíny.

Kde tedy jsi začínal jako kněz?

Mezitím se v roce 1975 podařilo najít místo kaplana v Sokolově. Tamní arciděkan P. Bubeník stále měnil kaplany. Jeho neteř a kuchařka měly nad kaplany přísný dohled, a proto tam nikdo dlouho nevydržel. Opustil jsem Brno a šel do Sokolova. Na základě osobního ručení arciděkana jsem dostal na jeden rok státní souhlas, který se mi opakovaně vždy zase na rok prodlužoval.

Co znamenalo osobní ručení arciděkana?

V Sokolově jsem měl dost přísný režim, sloužil jsem jenom bohoslužby, učil na venkovských školách a na jedné škole přímo v Sokolově. Ze tří škol se scházelo šest nebo sedm dětí. Ale to mě neuspokojovalo.

Začal jsem vyučovat náboženství i v kostele, což bylo nebezpečné pro P. Bubeníka. Musel jsem být opatrný. Začal jsem navštěvovat nemocné, v soukromí i v nemocnici, pravidelně v neděli a ve středu odpoledne, jak tehdy byly návštěvní hodiny. Postupně jsem začal sondovat rodiny, začal jsem nedělní službu v nemocnici časově zkracovat, v nějaké rodině blízko nemocnice jsem měl sezvaných několik mladých lidí, abych se s nimi mohl setkat. Oni se pak ještě bavili dál a já jsem se vrátil včas jako z nemocnice, protože jsem nechtěl nadřízeného nijak ohrozit.

S františkánskými bratry jsme se setkávali na oblastních setkáních vždy u některého kněze, na Vysoké nebo v Liberci, ve Vrchlabí nebo v Hejnici, kde byl P. Matouš. Už jsem měl auto, takže to bylo snadnější. Scházeli jsme se někdy také na jeden den v Praze.

Uplatnil jsi v Sokolově vzdělání a praxi ve stavebnictví?

Stavební průmyslovka se mi velice hodila. Jednou přišel předseda lidové strany Josef Bruna, že kostel v Sokolově je v hrozném stavu a že by bylo potřeba ho opravit. Přišel jsem za P. Bubeníkem a on řekl: "Víte co, opravte kostel v Královském Poříčí." Primitivně jsme opravili střechu a postupně jsme opravovali vnitřek - to bylo muzeum. v kostele byla řada starožitností a odcházející Němci tam dali všechny obrazy ze svých domácností. Udělali jsme elektriku, výmalbu. P. Bubeník přijel jednou na bohoslužbu, ještě byly na podlaze velké balvany, a povídá: "Tady být bohoslužba nemůže". Ale byla. Zvládli jsme všechno vyvozit ven i vytřít podlahu. Když už se schylovalo, že bych se mohl vrhnout na Sokolov, tak zase: "Víte, ještě v Lomnici by šlo také opravit kostel". a tak jsme opravili kostel v Lomnici. Lešení jsem snášel na rameni z jednotlivých chalup. Někde mi dali tři trubky, někde pět, a tak jsme to látali dohromady. v době, kdy končila oprava v Lomnici, byla už parta mladých semknutá, nakonec přišli i zpívat.

Dostal ses nakonec i k opravě kostela v Sokolově?

Po Lomnici už nezbylo nic jiného než Sokolov, i když byly ještě horší kostely, ale v těch se nesloužilo. s jedním salesiánem, který pracoval u Železničních staveb, jsme zařídili půjčení lešení. Zašli jsme za mistrem a rovnou řekli, že potřebujeme lešení na kostel. Lešení měli, věděli, že ho dva měsíce nebudou potřebovat. Řekl to řediteli přímo, ten půjčení odsouhlasil, ale: "Nepiš, že to je na kostel, napiš, že to je na rodinný domek". Pak jsme přišli do skladu a odváželi haldy trubek: "Ty ale musíš mít rodinný domek". Stejně to stačilo jenom na třetinu kostela, ale i to nám velice pomohlo. Lešenáře jsem sehnal v Chebu, šikovný chlapík s partou, který přijížděl vždy po směně a do noci jsme stavěli lešení.

Na P. Bubeníka jsem šel trošičku s boudou, peníze jsem si sehnal soukromě na Slovensku. Arciděkan plánoval opravu varhan a já jsem mu řekl: "Vždyť ze stropu stále padá omítka a bude padat i do opravených varhan." Svolil tedy, že se opraví strop nad kůrem. Odjel na dovolenou, a když se vrátil, bylo lešení postaveno až do třetiny kostela. Oprava kostela měla výhodu, že jsem celý den byl mezi lidmi. Dělali tam i chlapi, kteří do kostela nechodili. Jeden chlapík přišel, když jsme hasili vápno a říkal: "Já jsem včera praštil s legitimací, tak vám jdu pomoci". Přes všechny těžkosti se podařilo kostel opravit až po presbytář. To už jsem viděl, že lidé, kteří to dělali, byli unavení. Přišel jeden evangelík, který chodil pomáhat, a říkal: "Pane kaplane, to chcete nechat takhle? Vždyť ten presbytář je jako kovárna v Jindřichovicích." Sehnal jsem nové lidi, přihlásili se mladí kluci, postavili jsme lešení a opravili presbytář. Byly tam složité věci, třeba stěhování třímetrových velice těžkých soch. Trochu jsem zredukoval zařízení, křížovou cestu jsme dali do nových rámů. Opravili jsme i poškozené sochy, to jsem svěřil synovci, který se učil řezbářem.

Nakonec zbyla ještě zámecká oratoř. Měli jsme za dva dny odvážet lešení a zas přišli lidovci, že by ta oratoř byla proti kostelu černá. Ono se řekne oratoř. Byla to zámecká oratoř osm metrů vysoká. "Dobře, máme na to jeden den. Když tady ráno v šest budete, postavíme lešení a do večera to zvládneme." v šest nepřišli, ale přece jenom se sešli, ještě zpevňovali lešení zespodu a já už nahoře umýval. v poledne bylo umyto, večer nabíleno, lešení jsme rozebrali a vrátili. Po skončení opravy jsem byl přeložen na nové místo.

Kam jsi nastoupil?

Přeložili mně do do Toužimi. Farář, který farnost spravoval, mi řekl: "Faru snadno poznáš, je to nejotřískanější barák ve vsi". To bylo moje první samostatné místo. Do kostela chodila jenom jedna babička, která nevěděla, co je to mše, ale chodila proto, aby pan farář nebyl sám. v neděli, když se sjeli lidé ze všech vesnic, nás bylo šestnáct. Zdálo se mi, že tam jsem zbytečný, ale jeden kolega říkal: "Je potřeba, aby se tady někdo modlil". Tak jsem se tam modlil. Později po mně přišel P. Aleš Opatrný za trest vyhozený z Plzně a také počet věřících ve všední den stoupl o sto procent - chodily dvě babičky. Dělali jsme tam akce pro kněze ze širokého okolí.

Z Toužimi jsem šel do Plzně a to už jsem mezitím dělal různé akce. Před tím jsem už byl na praxi u P. Kozlíka, ten mě přijal s tím, že budu kaplanem ve františkánském kostele a administrátorem v Liticích u Plzně, kde byla zřícená gotická střecha věže. Plány na opravu byly schválené, ale nebyly ani peníze, ani materiál, ani lidi. Nakonec jsme střechu přece postavili.

Jako dlouho jsi byl v Plzni?

Brzy po volbách jsem dostal vyhoštění do pohraničí, protože, jako všude jinde, jsem i v Plzni při volbách "škrtal" a za to se "platilo". Když se to dozvěděli kněží ze Sokolovského vikariátu, přemluvili církevního tajemníka, že v Lokti je neobsazená fara, že tam musejí stále dojíždět a že by bylo potřeba, abych šel do Lokte. Tajemník s tím kupodivu souhlasil. v Lokti mne zastihla revoluce (1989). Pak jsem byl povolán opět do Plzně, kde jsem zažil přípravu nového biskupství a 1. ledna 1994 jsem přešel do pražského konventu, a zde jsem tedy již dvacet let.

únor - březen 2014

Rozhovor připravil František Jirsa