Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      Facebook

Rozhovor se Štěpánem Havlíčkem

Štěpána Havlíčka (25) vidíme nejčastěji jako ministranta. Do kostela Panny Marie Sněžné chodí odmalička. Jako osmiletý tu vykonal svoji první zpověď a také zde přijal svátost biřmování. U Panny Marie Sněžné se rovněž účastní středečního společenství mládeže.

Jak ses dostal ke křesťanství?

Mě pokřtili, když mně bylo 5 týdnů. Když jsem byl násilně vnášen do katolické církve, vyplivnul jsem dudlík k nohám pana faráře Podoláka v kostele sv. Štěpána. Víra je dar, za který jsem úžasně vděčný. Je pravda, že víra prochází vývojem času, u žádného člověka není konstantní, a že během života si člověk musí položit otázky, zda chce věřit nebo jak chce věřit. Musí se pro to rozhodnout sám.

Jak ses dostal do farnosti?

My jsme s mamkou chodili k Panně Marii Sněžné už v mém dětství, tedy ještě za otce Norberta Šamárka. Když mi byly 3-4 roky, tak jsem si venku na dvoře hrával s autíčkem. Tam tehdy rostly oleandry a já jsem si květy oleandrů vozil na korbě náklaďáčku, když jsem se v kostele nudil.

Často tě vidíme ministrovat v našem kostele. Kdy jsi začal ministrovat?

To bylo ještě za otce Norberta, to mi mohlo být asi 5 nebo 6 let. Později mi přestala vyhovovat mše svatá pro děti. Jsem rád, že mše pro rodiny existuje dál, ale kázání, která tam byla, už mně přestala vyhovovat, protože byla zaměřená spíše na děti mladšího věku. A tak jsem začal chodit na devátou, ale na nějaký čas, něco přes pět let, jsem ministrovat přestal. V roce 2001 nebo 2002, když vypukla nouze o ministranty, nastal můj ministrantský comeback a já jsem se odhodlal k ministrování, i když se mi do toho lehce nešlo, protože se nerad prezentuji před lidmi, nerad vystupuji na veřejnosti před velkým množstvím lidí, nerad se ocitám pod drobnohledem a zvlášť v této funkci, kdy jsem si nebyl jistý, co všechno budu vykonávat, jak při ministrování postupovat. Ale myslím si, že za tu dobu jsem si už zvyknul, považuji ministrování za prestižní službu. Je pro mě čest zúčastnit se mše svaté u oltáře a tímto způsobem přispět a sloužit Kristu.

Jak často ministruješ?

Několikrát týdně, v neděli na deváté a během týdne většinou chodím na šestou večer, někdy na osmou ráno, abych nepřeháněl 4-5krát za týden. Každý den jsem na mši svaté. V naší farnosti na mši vždy ministruji, jedině když přijdu pozdě, tak neministruji. A já se musím přiznat, že jsem pozdní chodič. Často se do sakristie přiřítím na poslední chvíli. Většinou už na ulici se modlím, abych to ještě stihnul, aby ve chvíli, kdy procházím presbytářem, už proti mně nevyšel zástup ministrantů i s knězem.

Jak se jinak účastníš života farnosti?

Několikrát jsem byl na výletě na kolech. Také jsem byl několikrát na Petříně na křížové cestě. Předčítal jsem tam texty, které pobožnost provázely. Podobným způsobem jako k ministrování jsem se dostal ke zpěvu ve schole při mši, nyní jsem i ve sboru na Katolické teologické fakultě, kde studuji dějiny umění. Také navštěvuji středeční modlitební společenství. Dlouho jsem hledal nějaké společenství, až jsem ho našel při jedné ekumenické akci. Jednou nebo dvakrát jsem se zúčastnil úklidu kostela. Když jsem ometal mopem sv. Petra, v ruce se mu začaly houpat klíče a za chvíli začaly kolem mne padat částečky barevného laku. Dospěl jsem k názoru, že úklid by neměli dělat laici, ale restaurátoři.

Viděl jsem několik tvých článků v Katolickém týdeníku (KT)…

To začalo v roce 2005, kdy jsem studoval Vyšší odbornou školu publicistiky (VOŠP) a v rámci letní praxe jsem nastoupil právě do KT. Asi tři týdny jsem tam zpracovával zprávy z agentur, byl jsem na nějaké tiskové konferenci, přepisoval z diktafonu články redaktorů. Od té doby se průběžně ke KT vracím, ale spíše nárazově, není to spolupráce na úvazek. Ještě dělám pro Český rozhlas, to jsou hlavně ankety, někdy přes léto se dostanu také k rozsáhlejším akcím. To je jedna z věcí, která mi pomohla vystupovat na veřejnosti i při čtení v kostele.

Tak to si ke studiu něco přivyděláš.

Říkám o sobě, že jsem osoba prodělečně činná. Ve chvíli, kdy dělám rozhovor a s člověkem se sejdu třeba opakovaně, musím cestovat třeba mimo Prahu, tak to není ekonomicky příliš přínosné.

Jak jsi se vlastně dostal k žurnalistice?

Léta mne lákalo stát se spisovatelem, to byl takový můj dětský sen. Jenomže to je profese, kterou se dnes málokdo uživí. Novinařina je tomu nejbližší, navíc obnáší setkání s lidmi a to mě baví, protože poznám plno zajímavých lidí. Nějaké věci si píšu do šuplíku, ale že bych chtěl něco knižně publikovat, o tom teď neuvažuji, i když nechci říci, že mne na to úplně přešla chuť.

A proč potom dějiny umění?

To je svým způsobem dědictví VOŠP, protože tam jsme dějiny umění také měli. Byl jsem k tomu nasměrován už od dětství, protože mamka je aktivní výtvarnice, a tak jsem umění vídal poměrně často, když mi o tom vyprávěla a v knihovně měla plno knih s reprodukcemi. Když jsem byl malý a ukazovala mi knížku o lidové architektuře, tak jsem se snažil ty stavby vytáhnout z obrázků a ono to nešlo. Tak jsem se dostal k dějinám umění. S novinařinou se to dá docela dobře sloučit, pokud člověk píše o kultuře, o náboženství.

Kdy školu dokončíš?

Školu bych měl dokončit letos a čeká mne bakalářská práce na téma „Kostely kolem roku 1968“, což je epocha, která mne zaujala. Mně se líbí, že v období politické prodlevy nezaháleli ani křesťané a po mnohaleté odmlce tady vznikly nové katolické kostely, většina na Slovensku, ale tři kostely se podařilo postavit i na Moravě. A pak je skupina, která zůstala jenom na papíře nebo v modelech. Moje práce se bude možná zabývat hlavně prací architekta Sokola, což je otec pana profesora Sokola, na nerealizovaném projektu kostela pro Luhačovice. Po škole chci pokračovat v novinařině, ve spolupráci s KT, možná se mi podaří uchytit se v rozhlase. Ale zatím nemám vyhlédnuté žádné konkrétní místo.

Co se ti v naší farnosti líbí?

V posledních letech byla řada změn k lepšímu, třeba v kostele samotném, varhany prošly úžasnou rekonstrukcí. Občas přemýšlím o tom, jak by kostel vypadal, kdyby se ho ve středověku podařilo dotáhnout do finální podoby a kdyby zabral celý prostor dnešního Jungmannova náměstí. Ale jinak bych určitě nic neměnil. Mně se tam líbí, cítím se tam napůl jako doma.

Jaké máš další záliby kromě školy a kostela?

Ten kostel bych ani zálibou nenazýval, to je pro mne mnohem víc. Zajímám se o umění, a také mám trošku zvláštní koníček – železnici a dopravu. Vozidla a tratě, to mne fascinovalo od malička. Poprvé jsem dostal na nádraží Praha střed do ruky výpravku asi v 5 letech, byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Dodnes si pamatuji, jak ta věc na dřevěné násadě byla hrozně těžká. Rád se projedu na kole, ale bohužel se k tomu často nedostanu. V Praze si moc netroufám, abych nezavinil nehodu nebo někoho nepovalil.

Co čteš?

Poslední dobou hodně ležím v literatuře faktu, kvůli škole musím načíst plno odborných knih. Rád bych po delší době dočetl Werflovu Píseň o Bernadettě. Werfla jsem si oblíbil již v knize Hvězda nenarozených.

Média sleduji minimálně, já jsem jakoby mimo dění. Kolikrát se nám vystřídá celá vláda, senát a parlament a já ty změny nezaregistruji. Křesťané by se v politice angažovat měli, ale mne to zatím nezasáhlo.

Únor 2010

Rozhovor připravil František Jirsa